VOJÁKYNĚ v 16. až 19. století

Dlouhá řada válečnic v naší historii ukazuje, že vždycky existovalo nemálo žen ochotných a schopných bojovat. Pravda, čím víc se rozmáhalo patriarchální uspořádání světa, tím méně bojovnic bylo. Ale úplně nevymizely nikdy. A je naprosto fascinující, že i v dobách středověku a novověku, kdy byla svoboda žen okleštěna snad nejvíc z celé historie lidstva, i tady si našly způsob, jak se dostat třeba i do armády.

A to nemluvím o výjimečných situacích, jako když se při napadení Haarlemu přidalo 300 žen k řadám vojáků, kteří čelili mnohonásobné převaze. Nebo o husitských bojovnicích, které oproti všem zvyklostem své doby měly v řadách husitů stejné postavení jako bojovník muž. Mluvím o případech, kdy byla žena naverbována do jinak mužské jednotky, prošla stejným výcvikem jako její kolegové a měla stejné postavení a možnost kariérního růstu jako oni. Jak že mohlo být něco takového možné? Díky jednoduchému triku – převléknutí se za muže. 

O většině žen, které tuto taktiku využily, se z logických důvodů bohužel nikdy nedozvíme. Kolik jich vlastně bylo? A neskrývá se žena třeba i mezi slavnými mužskými jmény? To zůstane – jak bylo zamýšleno – tajemstvím. Ty, které byly odhaleny, nám ale alespoň trochu odkrývají, jak bylo něco takového vůbec realizovatelné a proč se to vlastně dělo. A tím nám také poněkud mění představu, kterou o této historické době máme.

Za svou agresi skončila Catalina nejednou ve vězení i během své vojenské kariéry. K trestu smrti byla odsouzena dokonce vícekrát. A teprve až když bylo jasné, že tentokrát před oprátkou opravdu neuteče, přiznala se, že je žena, a navíc panna, která vyrůstala v klášteře. Na přímluvu biskupa byl trest smrti zrušen a byla poslána zpět do Španělska. 

Svou totožnost nakonec přiznala sama poté, co se její jednotka vrátila do Británie. Z armády byla samozřejmě okamžitě propuštěna. Za její službu jí ale nakonec přece jen byla přiznána penze (což v takových případech nebylo obvyklé) a v Londýně se pro svou vojenskou kariéru stala celebritou. Po nějakém čase se Hannah znovu vdala (dvakrát) a porodila dvě děti.  

Během mnoha let války byla dvakrát postřelena a jednou zajata. Ani v jednom případě se však nepřišlo na to, že je to žena. Její skutečná identita se odhalila, až když jí do hlavy zasáhl šrapnel. Od té doby sloužila jako ošetřovatelka a později táhla s armádou jako markytánka, která vojákům prodávala zásoby.

Svého muže během těch let našla. Zjistila ale, že jí byl nevěrný, a tak se k němu odmítla vrátit. Když ve věku 72 let zemřela, byla pochována se všemi vojenskými poctami.

ANNA SOPHIA DETZLIFFIN, 1738−? (Prusko, dnešní Německo)
O životě Anny Shophie mimo armádu bohužel nevíme vůbec nic. Její příběh pro nás začíná v jejích 19 letech, kdy v přestrojení vstoupila do domobrany města Colberg (ta vznikla, když Prusku hrozila ruská invaze) a dostala se až k elitní jednotce granátníků pruské armády. Její vojenská kariéra trvala dohromady 14 let. Během té doby byla zraněna, vážně onemocněla a jednou byla dokonce i zraněná zajata. Na to, že je žena, se ale přišlo, až když byla falešně obviněna z krádeže. Teprve tehdy se měla důstojníkovi přiznat a obořit se na něj, že za celou dobu své služby nikdy nebyla z ničeho obviněna. Tím ale její kariéra v armádě a pro nás bohužel i její příběh končí.

BRITA HAGBERG, 1756−1825 (Švédsko)
Brita byla jedna ze tří žen vyznamenaných za statečnost ještě dříve, než bylo ženám povoleno sloužit u armády. Narukovat se rozhodla, aby našla svého manžela vojáka, o kterém neměla od začátku války žádné zprávy. Toho se jí skutečně najít podařilo, a dokonce směli nakonec sloužit několik let spolu. K tomu, že je žena, se přiznat nehodlala. Prozrazena byla až kvůli zranění z boje. I Britě se podařilo po odchodu z armády získat vojenskou penzi a co víc, také získala povolení obchodovat, což bylo u vdaných žen značně neobvyklé.
(Pokud jde o další dvě vyznamenané ženy, první byla Elisa Servenius, která narukovala spolu se svým manželem. Odhalena byla velmi brzy, ale bylo jí dovoleno zůstat, ošetřovat raněné a sbírat munici. Třetí žena byla služebná Anna Maria Engsten, která odmítla opustit loď pod palbou, i když byli vojáci zabiti. Sama se ujala kormidla a dostala loď do bezpečí.)

Deborah totiž měla robustní postavu, byla vyšší než průměrný muž a těžká práce na farmě jí navíc zajistila značnou fyzickou sílu. Její tajemství nebylo odhaleno, ani když byla zraněna. Teprve když dostala horečku, zjistil ošetřující lékař, že jde o ženu. Překvapivě ji ale neprozradil. Po roce a půl služby, když válka skončila, jí navíc právě on pomohl přiznat se a přimluvil se, aby nebyla potrestána. Po odchodu z armády se Deborah vdala a měla čtyři děti. A právě peníze, které získala díky své službě v armádě, byly to, co drželo rodinu nad vodou, nakonec totiž i ona získala penzi a díky ní splatila dluhy a renovovala rodinnou farmu.

Na její hlavu byla Napoleonovou vládou vypsána odměna 40 000 franků. Ač byla většina vojáků po podepsání mírové dohody Napoleonem omilostněna, Renée se to netýkalo. Vysoká odměna z ní udělala štvanou zvěř. Mnohokrát se jí podařilo uniknout (mimo jiné i v „přestrojení“ za ženu), ale nakonec byla zajata a strávila a ve vězení 5 let. Osvobodil ji až pád Napoleonovy vlády.

V bitvě viděla zemřít bratra i jak byl její muž vážně zraněn. I přesto (nebo možná spíš právě proto) bojovala odvážně dál. Postupovala s pěchotou dál k nepřátelským pozicím a nezastavila ani když jí došla munice, jen vyměnila mušketu za šavli. Nakonec měla velkou zásluhu na tom, že Francouzi zvítězili.

Život manžela se jí nakonec podařilo zachránit a dokonce spolu poté měli pět dětí. Z armády odešla až kvůli komplikacím v těhotenství. Za svou hrabrost byla označena národní hrdinkou roku 1793.

Ten jí udělil sám car Alexandr I. poté, co se její tajemství odhalilo kvůli dopisu, který poslala otci. Car jí navíc také dal novou identitu a převelel ji do jiné jednotky, aby mohla ve vojenské službě pokračovat. V armádě nakonec strávila 9 let. Mužské šaty ale nesundala do konce života.