Moje tělo – moje volba… Nebo ne?

Události, které se v posledních týdnech staly za velkou louží, vyvolaly rozruch snad po celém „západním“ světě. Jedni demonstrují a druzí slaví. A všichni do jednoho se hádají. Je potrat vražda? Do kolikátého týdne jde jen o shluk buněk? Osobně mám ale pocit, že každá z těchto diskuzí tak trochu odvádí pozornost od toho zásadního. Ta zásadní otázka totiž podle mě zní: Má žena právo sama si rozhodovat o svém těle a životě, i když dojde na téma mateřství? 

Mohla bych napsat sáhodlouhý článek o tom, jak moc špatný nápad je, když má dítě člověk, který ho nechtěl. Jak fatální následky to často má jak pro rodiče, tak pro to dítě samotné… Ale to bych se do oné argumentační pasti chytla i já. Takže tohle nechme stranou a na férovku si řekněme, v čem skutečně tkví to morální dilema… Má společnost právo obětovat svobodu ženy, její právo rozhodovat nad svým tělem a životem a nutit ji přivést na svět nový život, i když to ona sama nechce?

Každý odpůrce potratů v tuhle chvíli začne oponovat, že o tu matku tady nejde, že jde o to nenarozené dítě − o ochranu bezbranného. To je silný argument. Děti jsou skutečně bezbranné a potřebují naši ochranu. Pokud je nějaké dítě ohroženo, nenajde se snad nikdo, kdo by mu nebyl ochotný pomoct. To je něco, co je v nás zakódováno na nejhlubší úrovni. Jenže… Bez matčina lůna − bez jejího těla se dítě nevytvoří, a proto o tu matku jde taky. Přesněji − do porodu o ni jde především.

Je zajímavé, že v ostatních případech jsou základní práva člověk naprosto jasná. Nikdo nám nenakazuje darovat kostní dřeň nebo ledvinu. A to dokonce ani tehdy, když naše odmítnutí bude znamenat smrt dítěte nebo vědce, který je krůček od nalezení léku na rakovinu. Motivují nás k tomu, promlouvají k našim citům, ale nenařizují. Nikdy. Dokonce ani darování krve nám nikdo nenařizuje, a to jde o akt, který náš život nijak neovlivní, a přesto reálně zachraňuje životy. Autonomie našeho těla se ve všech těchto případech naprosto respektuje. Pouze u otázky potratů je pro společnost autonomie jedince diskutabilní.

Osobně si myslím, že nemalou roli v tom hraje historie. Uvědomme si, že je to pouhých cca sto let, co bylo ženám umožněno studovat na univerzitách nebo volit… A kvůli čemu že jim předtím tahle práva společnost upírala? Protože byly po dlouhá staletí považovány zkráceně za méně inteligentní a neschopné porozumět vědním oborům. Smysl jejich existence měl být výhradně v rození dětí a péči o rodinu, na všechno ostatní tu měli být muži.

Když si vezmeme, kolik staletí snahy o zrovnoprávnění žen probíhaly, je skvělé, jaký pokrok jsme za posledních sto let udělali. Jenže pořád je to jen jedno století − příliš krátká doba na to, aby zmizely drobné pozůstatky těchto názorů i z našeho podvědomí. A tak, když dojde na lámání chleba, když dojde na otázku potratů (mimochodem akt, kterým se žena vůči své středověké roli vymezí snad nejvíc, jak může), v tu chvíli se u některých z nás následky středověkého uvažování projeví a znovu máme pocit, že svoboda ženy samozřejmě musí ustoupit před mateřstvím. Žena znamená především matka a matka se přece vždy musí obětovat, že?

Jenže doba temného středověku už naštěstí pominula. Dnes už skutečně nemáme právo nutit kteroukoliv ženu, aby porodila a vychovala dítě, pokud to ona sama nechce. Dokonce nemáme ani právo nutit ji absolvovat těhotenství. Nenarozené dítě není hotová věc, která s naší péčí může fungovat bez matky. Tělo matky je pro vytvoření nezbytné − TO ONA HO TVOŘÍ. A pokud ta žena nový život stvořit nechce, nemáme ani pod záštitou vyšších cílů právo k tomu její tělo využít.

Přivést na svět nový život je obdivuhodný výkon a ohromná zodpovědnost. Pro některé ženy to může být splněným snem, jiným to může dát smysl života a některým to může život proměnit v peklo. Která z těch variant se naplní, dokáže určit jedině každá jedna konkrétní žena sama. A proto tohle rozhodnutí musí zůstat jen a jen její volbou (samozřejmě s ohledem na otce dítěte). Ne volbou úřadů nebo společnosti… Tak jako respektujeme autonomii těla člověka ve všech ostatních případech, ani tady bychom neměli dělat výjimku.

V Čechách dnes potraty legální jsou a zdálo by se tedy, že my tohle téma řešit nemusíme (tedy pokud se člověk nepodívá do facebookových komentářů). Jenže… V Americe je pro legalitu potratů 80 % lidí. Přesto bylo nyní zrušeno ústavní právo na potrat a nemálo států již pracuje na zpřísnění či jejich zákazu. V Polsku je pro liberální přístup k potratům 62 % lidí, a přesto od roku 2020 není v téhle zemi možné podstoupit potrat ani v případě, že je vážně ohrožen život matky. Na Slovensku před dvěma lety neprošlo výrazné zpřísnění potratové politiky a pouhý jeden hlas. Z historie i z posledních let dobře víme, že vývoj společnosti není lineární a svobodu je potřeba chránit. Dejme si proto, prosím, pozor, abychom nešli ve stejných stopách a v rádoby ušlechtilém boji nezničili to, co naši předkové tak těžce vydobyli − svobodu nad vlastním tělem i životem KAŽDÉHO jednoho z nás.