Jak najít svou sílu?

Je tam vůbec ještě někde? Nebo už je ztracená v nenávratnu? V černé hluboké tmě... Jako já...

Příběh první - ze země Temna

Znovu se krčím v koutě jako raněné zvíře. Ochromená strachem, ohlušená uši rvoucími skřeky, a jako pokaždé bezmocná před zuřivým útokem jeho ostrých drápů. Studené zdi mi nedovolí uniknout. Nevadí, stejně bych neutekla. Až příliš pevně mě drží ve svých lstivých okovech manipulace. A tak je to v pořádku – to mne učili.

Divoká-žena-strach

Svírám ledové prsty, snažím se zahřát, tolik se třesu. Osudová chyba, uvědomím si až příliš pozdě. Víc jsem svou bezmocnost ukázat nemohla. Třeba se slituje. Třeba ten výjev zoufalství obměkčí jeho kamenné srdce. Třeba mě zahřeje a ochrání. Kéž by mě ochránil! Je to přece jeho úděl. ON mi byl souzen a tak jen ON může. To mě učili!

Ale ON to neudělá. Pach strachu ještě víc vydráždí jeho zuřivost. Vím to. Půjde po mně dál, dokud nedostane to, co chce. Nic ho nezastaví.

Modlím se. Prosím nebesa o smilování, prosím, aby vyrvaly tu krutou bolest z mého rozervaného srdce, prosím, aby zahojily jizvy na mé ubité duši. PROSÍM! Zaplatím cokoliv! Ale nebesa mě neslyší. Já nejsem jejich milosrdenství hodna.

Mohu udělat jediné, vzdát se. Znovu nastavit tvář sobeckosti, znovu přijmout roli bezcenné loutky v jeho zvrácených hrách. Nechat vypálit další nesmazatelnou jizvu do své duše. Jedině to ho uklidní. Poté co si odpykám trest za to, že jsem se tak lehkomyslně odvážila vzepřít. A tak je to v pořádku – to mě učili.

Ale já se i tak topím v hořkých slzách nespravedlnosti, ochotná obětovat cokoliv, i cenu nejvyšší, jen abych už necítila tu bodavou bolest na své hrudi. A pak to přijde, první spásná myšlenka. „Proč ne? PROČ NE?“

Další osten hledá cestu skrz mé krvácející srdce a já vím, že ten je poslední. Další už neunesu. Pousměji se nad bláznivou myšlenkou bránit se, jsem přece příliš slabá. Já nemám sílu na boj s predátorem, to mne učili. Ale TAM, tam jejich zákony nesahají. Ani jeho moc ne. Tam neucítím žádnou bolest, tam neucítím nic, TAM budu svobodná... KONEČNĚ!

Divoká-žena-naděje

Příběh druhý - ze země První jiskry

Věznili mne tak dlouho! Ode dne, kdy ses narodila, stavěli kolem mě ocelovou klec. Ale to nestačilo. Mé ruce i nohy přibili k zemi přetěžkými okovy a ústa zalili rozžhaveným voskem. To všechno jen, aby mne umlčeli. Jen abych se k tobě nedostala. Jen abychom nikdy nebyly spolu.

Ne, maličká, ničeho si nevyčítej, měli mocné zbraně. Můj bratr je zákeřný protivník, je těžké mu odolat, a tak lehké podlehnout. A oni ho přiměli růst a sílit s obratností mistra všech mistrů. Chtěli, aby to byl on, kdo tě pohltí, ne já. Protože dobře vědí, jak mocná jsem. Dobře vědí, jak mocné bychom byly spolu.

Nakonec jsi ale odolala! Nakonec jsi mne našla. Nakonec ses jim postavila. Ale cesta ještě nekončí. Naopak, naše cesta teprve začíná.

Neopustím tě, maličká, to ti slibuji! Avšak i ty mi, prosím, slib, že mě nikdy nepustíš. Půjdou po nás. Nevzdají se. Spolu jsme pro ně příliš nebezpečné, spolu jsme neporazitelné!

Dej mi svou ruku, maličká, a pojď. Budu ji držet pevně, jen ty a já, TVÁ SÍLA. Můj bratr STRACH už mi tě nikdy neukradne! Jen mě, prosím, nepouštěj.

Usměj se, maličká, bitva začíná.

Příběh třetí - ze země Plamenů

Sladká chuť vlastní krve, tak dobře ji znám. Až příliš dobře. Ostrá bolest se roztéká do celého těla. Nedokážu se hnout, celou mě ochromila. Tahle rána byla sakra tvrdá! Všechno se vzdaluje tak poklidně, jako bych usínala, jako by bitevní pole bylo příjemnou měkkou postelí. Bylo by to tak snadné vzdát se, podlehnout...

Má to vůbec smysl? Proč musím den za dnem bojovat  proti nepřátelům i lidem, kteří se nazývali mými přáteli? Jen proto, že jsem dokázala odlepit svá víčka a mohu vidět. Proto, že mne to změnilo. Možná bych se měla vzdát, dovolit našim léčitelům znovu zakrýt můj zrak a pokorně se zařadit zpět do role, kterou mi ONI určili. Být jen dalším šedým článkem černobílého světa.

Jenže můj svět má tolik barev! Jak bych se ho mohla vzdát? Spatřila jsem odstíny, o jejichž kráse se mi ani nesnilo. Nejsou vymyšlené, nejsou jen v pohádkách, existují a já je viděla! A spatřila jsem i nespočet odstínů nespravedlnosti a lží. Ať si tvrdí, že je to pouhý sebeklam, já to všechno vidím! Jasněji, než kdy dřív. Jak bych se toho ohromného daru mohla jen tak vzdát a znovu slepě důvěřovat jenom úsudku našich nevidomých mudrců?!

Ne! TO NEUDĚLÁM! Třebas jste ochromili mé tělo bolestí, ale ta za chvilku odezní a já se znovu zvednu! Už jen chviličku a znovu se postavím za právo na svobodu, znovu se postavím proti každé nespravedlnosti, kterou můj zrak kdy spatřil! Buďte si slepí, žijte si dál ve svých černobílých světech. Ale mne už zpátky nevtáhnete! Mne už o můj zrak nepřipravíte! Je jedno kolikrát mne srazíte k zemi! Mám-li cítit v ústech hlínu, jako cenu za chuť svobody, tak klidně. Je jedno kolik jizev ještě zanecháte na mém těle. Já je uvidím a každá z nich mi připomene, za co bojuji!

divoka-zena-bojovnice

Omlouvám se, matko, omlouvám se, mí nejbližší. Kéž nikdy nepřijde den, kdy budu muset stát i proti vám. Kéž mne dokážete přijmout a milovat takovou, jakou dnes jsem. Ale pokud ne… cena za dar zraku. Omlouvám se, ale nemohu jinak! Vidím, a proto musím bojovat! Za sebe, za pravdu, za všechny krásné barvy kolem nás. Snad zvuky řinčícího ostří přimějí i další rozevřít svá víčka a už nebudu muset bojovat sama. Přesto jsem odhodlaná! Můj zrak – MÁ INTUICE – to co mě činí silnou, toho už se nevzdám! I kdybych měla sama stanout proti celé legii, budu bojovat!!!

Už jen chviličku.

 Vítej v zemi Úsvitu!

Cesta k vlastní síle nevede krásnou alejí, ani není plná měkkých okvětních lístků. Bývá plná kamenů, odboček a pochybností. Přesto mi věř, i když jsi v té nejtemnější tmě, i když si myslíš, že už není žádná cesta dál, ona tam je! Čeká na tebe a nikdy nepřestane.

Divoká-žena-síla

Vykroč a nevzdávej se! Máš všechny zbraně, které potřebuješ! Bojuj za svobodu a uvidíš, že tam, za horou, která se ti zdá dnes tak vzdálená, je ráj krásnější, než sis dokázala představit. A ty nakonec budeš hrdě vzpomínat, jak jsi ten děsivý kus kamene rozbořila na prach pouhou silou vlastní vůle.

Tak pověz, sestro divoško, JAKÁ BUDE TVÁ CESTA K VLASTÍ SÍLE?