Zpět ke své síle
Jak najít svou sílu? Je tam vůbec ještě někde? Nebo už je ztracená v nenávratnu? V černé hluboké tmě... Jako já....
Příběh ze země temna
Znovu se krčím v koutě jako raněné zvíře. Ochromená strachem, ohlušená uši rvoucími skřeky, a jako pokaždé bezmocná před zuřivým útokem jeho ostrých drápů. Studené zdi mi nedovolí uniknout. Nevadí, stejně bych neutekla. Až příliš pevně mě drží ve svých lstivých okovech manipulace. A tak je to v pořádku – to mne učili.
Svírám ledové prsty, snažím se zahřát, tolik se třesu. Osudová chyba, uvědomím si až
příliš pozdě. Víc jsem svou bezmocnost ukázat nemohla. Třeba se slituje. Třeba ten
výjev zoufalství obměkčí jeho kamenné srdce. Třeba mě zahřeje a ochrání. Kéž by mě
ochránil! Je to přece jeho úděl. ON mi byl souzen a tak jen ON může. To mě učili!
Ale ON to neudělá. Pach strachu ještě víc vydráždí jeho zuřivost. Vím to. Půjde po mně
dál, dokud nedostane to, co chce. Nic ho nezastaví.
Modlím se. Prosím nebesa o smilování, prosím, aby vyrvaly tu krutou bolest z mého
rozervaného srdce, prosím, aby zahojily jizvy na mé ubité duši. PROSÍM! Zaplatím
cokoliv! Ale nebesa mě neslyší. Já nejsem jejich milosrdenství hodna.
Mohu udělat jediné, vzdát se. Znovu nastavit tvář sobeckosti, znovu přijmout roli
bezcenné loutky v jeho zvrácených hrách. Nechat vypálit další nesmazatelnou jizvu do
své duše. Jedině to ho uklidní. Poté co si odpykám trest za to, že jsem se tak lehkomyslně
odvážila vzepřít. A tak je to v pořádku – to mě učili.
Ale já se i tak topím v hořkých slzách nespravedlnosti, ochotná obětovat cokoliv, i cenu
nejvyšší, jen abych už necítila tu bodavou bolest na své hrudi. A pak to přijde, první
spásná myšlenka. „Proč ne? PROČ NE?“
Další osten hledá cestu skrz mé krvácející srdce a já vím, že ten je poslední. Další už
neunesu. Pousměji se nad bláznivou myšlenkou bránit se, jsem přece příliš slabá. Já nemám
sílu na boj s predátorem, to mne učili. Ale TAM, tam jejich zákony nesahají. Ani jeho moc
ne. Tam neucítím žádnou bolest, tam neucítím nic, TAM budu svobodná... KONEČNĚ!
Příběh ze země První jiskry
Věznili mne tak dlouho! Ode dne, kdy ses narodila, stavěli kolem mě ocelovou klec. Ale to
nestačilo. Mé ruce i nohy přibili k zemi přetěžkými okovy a ústa zalili rozžhaveným voskem.
To všechno jen, aby mne umlčeli. Jen abych se k tobě nedostala. Jen abychom nikdy nebyly spolu.
Ne, maličká, ničeho si nevyčítej, měli mocné zbraně. Můj bratr je zákeřný protivník, je těžké
mu odolat, a tak lehké podlehnout. A oni ho přiměli růst a sílit s obratností mistra všech mistrů.
Chtěli, aby to byl on, kdo tě pohltí, ne já. Protože dobře vědí, jak mocná jsem. Dobře vědí,
jak mocné bychom byly spolu.
Nakonec jsi ale odolala! Nakonec jsi mne našla. Nakonec ses jim postavila. Ale cesta ještě
nekončí. Naopak, naše cesta teprve začíná. Neopustím tě, maličká, to ti slibuji! Avšak i ty
mi, prosím, slib, že mě nikdy nepustíš. Půjdou po nás. Nevzdají se. Spolu jsme pro ně příliš
nebezpečné, spolu jsme neporazitelné!
Dej mi svou ruku, maličká, a pojď. Budu ji držet pevně, jen ty a já, TVÁ SÍLA. Můj bratr STRACH
už mi tě nikdy neukradne! Jen mě, prosím, nepouštěj. Usměj se, maličká, bitva začíná.
Příběh ze země Plamenů
Sladká chuť vlastní krve, tak dobře ji znám. Až příliš dobře. Ostrá bolest se roztéká do celého
těla. Nedokážu se hnout, celou mě ochromila. Tahle rána byla sakra tvrdá! Všechno se vzdaluje
tak poklidně, jako bych usínala, jako by bitevní pole bylo příjemnou měkkou postelí. Bylo by to
tak snadné vzdát se, podlehnout...
Má to vůbec smysl? Proč musím den za dnem bojovat proti nepřátelům i lidem, kteří se nazývali
mými přáteli? Jen proto, že jsem dokázala odlepit svá víčka a mohu vidět. Proto, že mne to změnilo.
Možná bych se měla vzdát, dovolit našim léčitelům znovu zakrýt můj zrak a pokorně se zařadit zpět
do role, kterou mi ONI určili. Být jen dalším šedým článkem černobílého světa.
Jenže můj svět má tolik barev! Jak bych se ho mohla vzdát? Spatřila jsem odstíny, o jejichž kráse
se mi ani nesnilo. Nejsou vymyšlené, nejsou jen v pohádkách, existují a já je viděla! A spatřila
jsem i nespočet odstínů nespravedlnosti a lží. Ať si tvrdí, že je to pouhý sebeklam, já to všechno
vidím! Jasněji, než kdy dřív. Jak bych se toho ohromného daru mohla jen tak vzdát a znovu slepě
důvěřovat jenom úsudku našich nevidomých mudrců?!
Ne! TO NEUDĚLÁM! Třebas jste ochromili mé tělo bolestí, ale ta za chvilku odezní a já se znovu
zvednu! Už jen chviličku a znovu se postavím za právo na svobodu, znovu se postavím proti každé
nespravedlnosti, kterou můj zrak kdy spatřil! Buďte si slepí, žijte si dál ve svých černobílých
světech. Ale mne už zpátky nevtáhnete! Mne už o můj zrak nepřipravíte! Je jedno kolikrát mne
srazíte k zemi! Mám-li cítit v ústech hlínu, jako cenu za chuť svobody, tak klidně. Je jedno
kolik jizev ještě zanecháte na mém těle. Já je uvidím a každá z nich mi připomene, za co bojuji!
Omlouvám se, matko, omlouvám se, mí nejbližší. Kéž nikdy nepřijde den, kdy budu muset stát i proti vám.
Kéž mne dokážete přijmout a milovat takovou, jakou dnes jsem. Ale pokud ne… cena za dar zraku.
Omlouvám se, ale nemohu jinak! Vidím, a proto musím bojovat! Za sebe, za pravdu, za všechny krásné
barvy kolem nás. Snad zvuky řinčícího ostří přimějí i další rozevřít svá víčka a už nebudu muset bojovat
sama. Přesto jsem odhodlaná! Můj zrak – MÁ INTUICE – to co mě činí silnou, toho už se nevzdám! I kdybych
měla sama stanout proti celé legii, budu bojovat!!!
Už jen chviličku.
Vítej v zemi Úsvitu!
Cesta k vlastní síle nevede krásnou alejí, ani není plná měkkých okvětních lístků. Bývá plná kamenů,
odboček a pochybností. Přesto mi věř, i když jsi v té nejtemnější tmě, i když si myslíš, že už není
žádná cesta dál, ona tam je! Čeká na tebe a nikdy nepřestane.
Vykroč a nevzdávej se! Máš všechny zbraně, které potřebuješ! Bojuj za svobodu a uvidíš, že tam, za
horou, která se ti zdá dnes tak vzdálená, je ráj krásnější, než sis dokázala představit. A ty nakonec
budeš hrdě vzpomínat, jak jsi ten děsivý kus kamene rozbořila na prach pouhou silou vlastní vůle.
Tak pověz, sestro divoško...
Jaká bude tvá cesta ke své síle?
AUTOR: Diana Průšová 2017