Svoboda
Jsme pouhé kapky v moři. Jen další bezvýznamný kousek vlny nesvobodných obětujících svůj život pro něčí zábavu. Až představení skončí, nikdo si na nás ani nevzpomene... A to je dobře.
Víte, nesvobodní z frakce bojovníků se mezi sebou nemají moc rádi. Není v tom nic osobního, jen prostě… máme se zabíjet v aréně a ne se kamarádíčkovat. Ale ona! Dobře, přiznávám, u ní to osobní je. Nemůžu si pomoct, prostě mě rozčiluje od prvního okamžiku, kdy ji přivedli. Přesvatá kněžka té jejich Velké matky, která je zjevně přesvědčená, že je něco víc než my. Ani se na nás tehdy nepodívala. Ani na jednoho z nás. Jen přelétla místnost tím svým nadřazeným pohledem a odešla na svou rohož. Jo, možná jí křivdím, možná že takový pohled mají v očích všichni, kteří se nenarodili v zajetí. A možná jí jenom právě tohle úplně obyčejně závidím… Ale je mi to fuk. Za pár dnů proti mně nastoupí v souboji − v mém prvním souboji na život a na smrt − a mně teda vážně nevadí, že to bude zrovna ona.
Do souboje zbývá poslední den. Stojím ve stínu a pozoruju, jak trénuje. Je dobrá. Vážně
dobrá. Ale to já jsem taky. Možná nejsem tak mrštná, ale rozhodně jsem silnější. Nebude
to snadný souboj, ale vyhraju já! Navíc… vím, že i ona mě dnes ráno sledovala. Nebude
tak sebejistá, jak se tváří.
I pro ni je to vlastně první souboj na život a na smrt. Nepochybuju, že jejím mečem už
nějaký ten válečník padl, ale zítra se poprvé bude snažit zabít, jen aby pobavila naše
správce. Přesvatá kněžka sražena na úroveň nás ostatních. Hm. To je asi poprvé, co k ní
necítím nenávist… Vážně to dokázali − dokázali zkrotit ženu z kmene, který žije jenom
pro svobodu. To je asi ta nejděsivější věc, kterou jsem v tomhle pekle viděla.
Jsme na tom vlastně úplně stejně. Obě doufáme, že na posledních chvíli zjistíme nějakou
slabinu té druhé, něco, co by nám dalo převahu. Bohové, jsme jako loutky, co věří, že
ovládají své šňůrky. Nesvobodné, co si myslí, že mají život ve vlastních rukou. Fakt směšný.
Za chvíli bude svítat. Je to tu − můj velký den. Vzpomínám si, jak jsem jako dítě celé noci
snila o tom, že se odsud dostanu. Do nejmenších detailů jsem si představovala, jak sloužím u
stolů postaršího hodného páru a jsem na ně tak moc milá, že si mě nakonec vezmou domů jako
svou vlastní dceru. Už nikdy víc bych nemusela dřít nebo mít hlad. Měla bych pokoj plný
vyřezávaných hraček a tu nejměkčí postel, která na východním kontinentu existuje.
Naivní dětství…
Když jsem byla starší, moje představy dost zhrubly. Stejně jako já. Už jsem nesnila o laskavosti
správců. Naopak. Představovala jsem si, jak je do posledního pošlu pod drn. Je i všechny stráže
domu. Vždycky se mi hrozně rozbušilo srdce, když jsem sama sebe viděla, jak ve stájích skočím
na nejrychlejšího koně a projedu západní branou přesně ve chvíli, kdy se bude zavírat.
Byly to jen představy, ale já měla pocit, jako by mě od toho dělil jen jediný pohyb. Už nikdy
víc nesvobodná, už jen svobodná!
Ale dnes? Dnes tu celou noc sním jen o tom, že přežiju. Že vyhraju ve hře, kterou jsem si ani
nevybrala hrát. Bohové… Já jsem opravdu věřila, že alespoň moje myšlenky jsou svobodné. Byla jsem
si tak jistá, že tenhle záchvěv svobody mi nikdy vzít nemůžou. Mýlila jsem se. Dokázali to.
„Utečeme… Spolu…” Dvě slova, která dokázala zastavit čas. Vyhrála. Bolestivě mi klečí
na hrudi a vytlačuje z plic poslední zbytky vzduchu. Její meč mě studí na krku a každým
okamžikem si najde cestu skrz kůži. Jak se tohle mohlo stát? Tohle má být můj osud? Já
nechci umřít! Chci žít, chci poznat svobodu!
„Vzbou-ří-me se…” sýpu posledními zbytky dechu. Nedokážu poznat, jestli se zastavil
čas, nebo se zarazila jen ona. Všechno se rozplynulo. Proč neslyším radostné povzbuzování
správců lačnících po naší krvi? Proč neslyším ostatní nesvobodné, jak zdivočele buší do
mříží? Jsem snad už mrtvá? Vidím jenom její velké temné oči, ze kterých čiší vztek. Možná
i posměch. Ne, nejsem mrtvá, zemřu teď. Nebo ne? Propadám se do tmy. Možná blouzním,
ale přísahala bych, že jsem JI tam viděla! Těsně před tím, než vše kolem zaplavila temnota,
viděla jsem JI v jejích očích. Po tváři mi stekla slza. „Svo-bo-da…”
Jak jsem říkala, jsme jenom další bezvýznamné kapky v moři. Zakrátko si už nikdo nevzpomene na dvě nesvobodné, které se vzbouřily. Několik dnů se bude mluvit o správcích, kteří přišli o život při strašivém neštěstí. Na stráže si samozřejmě nikdo ani nevzpomene. Ostatní nesvobodní si možná budou několik nocí lámat hlavu nad tím, proč se ta kněžka rozhodla spolčit s tou, kterou už měla téměř nabodnutou na svém meči. Ale ještě než dokončí opravy domu po tom velkém požáru, město na nás zapomene. A to je dobře. Moc dobře pro nás dvě − SVOBODNÉ ženy.
AUTOR: Diana Průšová 2022