Domácí násilí – kdo za to může?

Tento článek je věnovaný všem ženám, které ještě váhají. Jestliže ani zkušenosti tisíců jiných nestačí, třeba otevřou oči prostá fakta. Milované sestry, najděte sílu! Kvůli vám i vašim dětem…

Snad každý ví, že jak rosteme, přebíráme si od své rodiny určité vzorce chování. Ale uvědomujeme si, co to vlastně znamená? Co jsou ty vzorce a čeho jsou příčinou?

Já osobně věřím, že pochopení příčiny je nejlepší cesta k vyřešení problému. Ano, je snadné odsoudit člověka, který mlátí svou ženu (nebo ženu, která se nechává mlátit – je až děsivé, jak často se tohle děje, ale tomu se budu věnovat v jiném článku). Jenže pouhé odsouzení situaci nevyřeší, a kolikrát ani trest ne. Pochopení příčiny ano. Pak totiž víme, kde začít s nápravou.

domácí-násilí-děti

foto: Jana Pechlátová – Photography

Takže kde je ta příčina?

Důležité je si uvědomit, co vlastně formuje a tvoří naši osobnost (a následně naše chování). Sice přicházíme na svět s nějakým arzenálem genů, ale pravda je, že když se narodíme, ani zdaleka ještě není rozhodnuto. Rodíme se totiž „nedodělaní“. Přesněji řečeno naše mozky – centrum toho, jak uvažujeme – nejsou „dodělané“.

Spoje mezi mozkovými buňkami se po narození dítěte teprve začínají vytvářet. Z počátku se rozjedou opravdu ve velkém, ve dvou letech má dítě oproti dospělému člověku téměř dvojnásobné množství těchto spojů. Po druhém roku života se jejich nárůst zastavuje a postupně snižuje – zůstává menší počet silnějších spojů.

A co určuje, které spoje zůstanou? To, co se dítě učí, co vidí, co zažívá… zkrátka veškeré jeho interakce s okolím. A tohle je ta chvíle, kdy se formuje naše osobnost.

To, co zažíváme v prvních letech života, s námi jde celou dobu a spoluurčuje to, co jsme.

– David M. Eagleman, Ph.D.

Tahle naše nedodělanost je velkou výhodou. Dává lidem jako živočišnému druhu právě onu zásadní přizpůsobivost. Na druhou stranu si pak ale uvědomme, co se stane, když je dítě od útlého věku svědkem, nebo dokonce obětí, třeba právě domácího násilí. I to formuje jeho osobnost – to, kým bude. A to bez ohledu na to, jestli si otřesné zážitky bude pamatovat.

domácí-násilí-vliv-na-děti

foto: Jana Pechlátová – Photography

Žádná matka nechce vychovat syna tak, aby jednou mlátil svou ženu, nebo ženu, která bude navazovat vztahy s takovými muži v domnění, že „tak je to normální“ (samozřejmě to může být i naopak), popřípadě dítě s jinými následky. Ne. Matky touží předat svému dítěti jen to nejlepší. A proto je tak důležité, nejen tyhle informace znát, ale také se podle nich zařídit.

A co s tím, když už se to stane? Co když jsme to my, na kom se dětství podepsalo nejedním šrámem? (Samozřejmě nemusí jít jen o domácí násilí, mluvíme tu o traumatech obecně.) Rozhodně to neznamená, že si tyhle následky musíme nést po zbytek života. My jsme strůjci svého štěstí. A pokud vám takové vysvětlení nestačí, nechť znovu promluví odborníci.

boj-proti-domácímu-násilí

foto: Jana Pechlátová – Photography

Vědci se dlouho domnívali, že naše osobnost – to, kdo jsme – je definitivně utvořena někdy kolem dvacátého roka života. Poslední výzkumy ale (ač to mnozí věděli už dávno) dokázaly opak – to, že náš mozek i v průběhu dospělého života prochází radikálními fyzickými změnami.

Pro příklad můžeme uvést třeba testování účastníků jednoho z nejtěžších paměťových testů na světě (paměťový test všech londýnských ulic). Neurologové skenovali mozky účastníků před, během i po čtyřletém výcviku a ukázalo se, že ta část mozku, která je zodpovědná za prostorové vnímání, se u účastníků významně zvětšila.

Co to dokazuje? Že náš mozek – to, kdo jsme a jak se chováme – se vyvíjí celý náš život. A to mimo jiné znamená i to, že nemusíme být obětí našich dětských traumat. Naše nastavení z dětství se dá pozměnit.

Základem je uvědomit si, kde je příčina mého problému. Ne proto, abych to měla na koho svést, ale abych pochopila, čím jsem ovládána, a mohla se tomu postavit.

Pravda, je k tomu potřeba velká dávka upřímnosti sama k sobě. Najít rovnováhu mezi tím se neodsuzovat, ale ani přehnaně sama sebe neomlouvat. Přijmout zodpovědnost za svůj život. Umět být na sebe přísná, ale také laskavá a chápavá. Zkrátka… nikdo neříká, že to bude lehké, ale ta práce za výsledek rozhodně stojí.

Milované sestry, to, co se tímto článkem snažím říct, je, že pokud jde o naše drobečky, nemůžeme uhlídat všechno, ale ovlivnit můžeme safra hodně. Uvědomme si to, prosím! Pro naše děti i další generace. A pokud jde o nás, nikdy není pozdě! Svůj osud máme ve svých rukách.

domácí-násilí-následky

foto: Jana Pechlátová – Photography