Bojovnice Zuzka

Jednoho dne koncem září roku 2015 jsem jela, jako každý jiný den, do práce vzdálené cca 10 km. Ovšem pro tentokrát jsem vyjížděla docela brzo. Bylo v plánu z práce nabrat do auta kolegy a jet na 120 km vzdálený strojírenský veletrh. A vzhledem k tomu, že jsem potřebovala v kanceláři ještě něco udělat, vyjížděla jsem místo na 8. hodinu už na 6. hodinu ranní.

Nepamatuju si vůbec nic. K vědomí jsem se dostala až po nějakém měsíci v nemocnici. Teprve potom jsem se pomalu, ale jistě od okolí dozvídala, co se zhruba stalo. Ovšem konkrétně nevěděl nikdo nic, ani já vlastně do dnešního dne netuším... Vzhledem k tomu, že se znám a pamatuju si, jaká jsem byla, za nejpravděpodobnější považuju to, že jsem se plně nevěnovala řízení, že jsem si za volantem hrála s mobilem. Kvůli tomu jsem nejspíš sjela z cesty do pole, kde jsem udělala s autem tzv. „hodiny“, kotoul přes střechu a zapíchla se zadní částí auta do příkopu. A vzhledem k tomu, že jsem ve svém osobním voze zásadně nepoužívala bezpečnostní pás, bylo tomu tak i tehdy. Vylítla jsem zadním sklem přímo na pole. Nutno ještě podotknout, že jsem ani nevlastnila automobil, nýbrž Ford Ka, což je spíše taková nákupní taška...

Nevybavuju si, jak jsem se v nemocnici z umělého spánku probudila nebo byla probuzena, to vážně netuším. Nepamatuju si ani, jaké bylo zjistit, že nepohybuju nohama, protože citlivost jsem měla absolutně zachovalou. Pamatuju si pouze to, že kolem mě prošla nějaká zdravotní sestra, a tak jsem se vzchopila a promluvila: „Dobrý den, můžu se zeptat?“
Na což mi sestřička odvětila: „Vy mluvíte?!“
Já reagovala slovy: „No a já bych snad neměla?“
„Ne, to je právě dobře, že mluvíte,“ ujistila mě sestřička.
Tak jsem se zeptala: „No a kde to jsem, prosím vás?“
„Vy nevíte?“ zeptala se ona.
Říkám, že ne, a ona se mě ptala, aspoň jako co mi to přijde. Na to jsem jí řekla, že vzhledem k tomu, že vidím ji oblečenou ve zdravotnickém mundúru, tak mi to připadá jako nějaké zdravotnické zařízení, a ona na to, že ano, že jsem v nemocnici. To jsem se zarazila a ptala se kde a proč. Řekla, že jsem měla nehodu. Myslela jsem, že na motorce, ale sestřička mě vyvedla z omylu a řekla, že to bylo autem. Vůbec jsem netušila, jestli svým vlastním nebo služebním automobilem, ale to všechno jsem se pak postupem času pomalu dovídala od návštěv.

Ze začátku můj slovník vůbec nevypadal dobře a upřímně, bojuju s tím až do nynějška. Ale to si říkám až teď, že když už nezaujmu jako hubená poskakující holka, musím zaujmout něčím jiným, jako například zrovna tím mým zmiňovaným slovníkem. Nemůžu být sprostá puberťačka ve svých 32 letech. Ale čerstvě po nehodě tomu tak nebylo. Bylo mi všechno jedno. Bylo mi lhostejné, jak na mě okolí koukalo nebo co si o mně myslelo, ba dokonce i to, co o mně za mými zády anebo i přímo mně do očí lidé říkali. Pohotově jsem jim odmlouvala a protestovala proti každému jejich slovu. Chtěla jsem vidět jen jejich lítost a pochopení s tím, co se mi stalo. To se mi ovšem nedostávalo, protože mi rodina tzv. přehrávala má dřívější slova: „Co po nás chceš? Vždy jsi všechno chtěla zvládat a zvládala sama, tak se ukaž i teď, frajerko!“

To mě nakoplo a řekla jsem si: Pravda, musím se vzchopit! Od té doby se snažím vše zvládat sama, i když by to s pomocí třeba bylo mnohem lehčí.

Co mi ale do teď dělá největší problém, je fakt, že opravdu nezvládnu všechno úplně sama. Někdy si musím o tu pomoc říci. Vyhýbám se tomu zuby nehty, ale když jsem opravdu v koncích a nesnázích, dokážu o pomoc už i slušně poprosit. To také nebylo vždy samozřejmostí. Ze začátku jsem totiž rozkazovala a brala vše jako automatiku. Až se sama za sebe stydím, když si na to vzpomenu.

Další, co mě ze začátku absolutně nezajímalo, bylo to, jak jsem vypadala. Chodila jsem v roztrhaných špinavých smrdutých věcech. Neučesaná, nenamalovaná a bylo mi to jedno. Říkala jsem si, že si mě stejně nikdo nikdy nevšimne. Opak byl ovšem pravdou, růžový invalidní vozíček zaujme každý pohled. O to víc, když na něm sedí osoba, která byla v daném městě obecně docela známá. Nedokážu identifikovat, co přesně bylo tím dalším spouštěcím mechanismem k tomu, abych se dala do pořádku. Myslím si, že to spíše chtělo čas a toho času jsem díky bohu konečně dozrála. Logicky si to vysvětluju tak, že jsem při nehodě měla úraz hlavy a posunutou levou mozkovou hemisféru, takže jsem pravděpodobně nebyla psychicky úplně v pořádku. Do toho ještě trauma z nehody… Ale postupem času se vše zhojilo, otoky opadly a já jsem se mohla aspoň psychicky vrátit k plnohodnotnému životu.

Věřím, že to zvládnu, jsem silná žena a každým dnem ještě silnější. Ale nepředpokládám, že by se zrovna mně nepodařilo nalézt toho správného chlapa.

Na vozík jsem se dostala vlastní vinou ve svých 26 letech. Tehdy jsem byla ještě dítě, ale za těch 6 let strávených na invalidním vozíčku jsem nesmírně rychle dospěla. Teď se už občas cítím i jako bezdětná babička... Rozumově a zkušenostmi určitě a tělem se závratně blížím, jelikož co jsem slyšela, vozíčkářské tělo stárne rychleji. Což už občas pociťuju, přestože se mnohdy cítím jako dítě.

Mé návyky se sice trošku změnily, ale jsem to pořád já. Jsem na vše sama a nevím, kam dříve skočit, chodím do práce, navštěvuju fitko i rehabilitaci, jezdím často na výlety ať už v ČR, či do zahraničí. Starám se o svého kocoura (a že ten se má u mě jako v bavlnce), starám se o svoji domácnost, abych tam neshnila, a stejně tak o své osobní vozidlo. Účastním se nejrůznějších ať už sportovních, či zábavních akcí, hlásím se na vysokou školu, pravidelně navštěvuju bazén a wellness a mnoho dalšího, co nestojí ani za zmínku...

Malá kostka o mně skončila a opět zase tzv. „do zbraně“ a jdu bojovat dále... Přeji všem krásný den alespoň v podobě mých převážných dnů a ZDAR a SÍLU!