Bojovnice Liška

Jmenuji se Veronika, říkám si Liška a zkusím vám velmi zkráceně popsat můj život do dnešního dne.

Ze svého dětství si toho bohužel moc nepamatuji, jen krátké útržky. Ani z vyprávění jej moc neznám, maminka ráda vyčítá a poučuje, ale vyprávět neumí (nebo alespoň ne mně, moje dcera toho o mém dětství ví víc než já). S otcem se prakticky nestýkám, neb ty útržky se týkají jeho a moc veselé nejsou. Byla jsem jen dcera, ne syn… Tlustá hloupá holka, co nic neumí. Čím víc jsem se snažila, tím víc mě káral, čím víc jsme cvičila, tím jsem byla v jeho očích tlustší. Mentální anorexie se u mne fyzicky nerozvinula, na to mám jídlo moc ráda, ale ten červ v hlavě bohužel je a hlodá tam stále.

Maminka nakonec, po dokončení mé střední školy, od otce odešla a rozvedla se s ním. Jako maturitní dárek jsem dostala na mne přepsaný byt (aby otce nemusela vyplácet), ale i s otcem. Měl odejít do roka. Zůstal šest let. Dalších šest let psychické tyranie, výčitek, poučování, ponižování…

„A pak to po roce přišlo, ani nevím jak. Možná díky odporu k čemukoli, co mě ovládá. Řekla jsem DOST.“

Po odmaturování na zdrávce jsem hned nastoupila do nemocnice – na prémiové oddělení – díky maminčině tlačence, o které jsem ale v tu chvíli nevěděla. Naivně jsem si myslela, že mě vzali díky mým výsledkům a píli. Jenže na psychiku mladé holky po škole to tam bylo dost náročné (umírající mladí lidé). Jako ventil jsem si našla novou „partu“, jenže to byli feťáci. Hmmm, proč ne, řekla jsem si, útěk z reality hnusu a jako bonus zhubnu a třeba si mě otec konečně všimne. Ve finále jsem utekla z vlastního bytu k těm lidem. Nikomu nebrala telefony… A pak to po roce přišlo, ani nevím jak. Možná díky odporu k čemukoli, co mě ovládá. Řekla jsem DOST. Zavolala mamince a požádala ji, aby mě odvezla. V autě jsem jí o své závislosti řekla, taky o touze léčit se. No, málem jsme nabouraly. Léčba proběhla, abstinence a život šel dál.

Přišlo nečekané těhotenství. Nikdy jsem dle lékařů neměla mít děti, to jsme ale věděla jen já a moje lékařka a hle, zázrak. A co máma? No jistě, měla jsem jít na potrat. Nešla jsem, byl to můj malý velký zázrak.

Ovšem dceřin otec zázrak zrovna nebyl. Bohužel já, jako dcera svého otce, hledám partnery dle jeho vzoru. Zavedeme nový vzor mužského rodu: pán, hrad, muž, stroj, předseda, soudce, otec. A dle posledního skloňujeme všechny mé partnery. Psychický tyran, uzurpátor, manipulátor, machochistický prase – jinak se to vážně nazvat nedá. Když jsem byla v porodnici, exekutor mi kvůli němu zalepil byt. Po vyřešení a návratu domů začalo vydírání, abych si na sebe vzala půjčku, na ni ručila bytem, zaplatila jeho dluhy, koupila mu auto a jako třešničku na dortu si ho vzala, jinak mi dceru sebere. Řekla jsem ne, a tak mi ji opravdu vzal (ve chvíli, kdy jsme s maminkou vyklízely byt po zemřelé babičce). Zajímavý…  V šestinedělí jsem skončila v nemocnici se silným krvácením. Dvakrát transfuze, operace, reverz a rychle za dcerou domů. Zařídila jsem si svěření dcery do mé péče, a když jsem měla v ruce papír, byl s pomocí policie a opět mé maminky, odejit. A tak jsem ve svém bytě zůstala už „jen“ s dcerou a stále ještě i mým otcem. A zuby nehty se držela své abstinence. Ještě že dcera byla smíšek.

Začalo martyrium s chlapama podle vzoru otec a kritikami mé maminky. Nikdo jí nebyl dost dobrý do momentu, než jsem s ním vztah ukončila, to pak je po boji každý generál. Ukončovala jsem vztahy, jen aby do mě přestala konečně rýt, abych to nemusela dál poslouchat. Pak ale přišel do života můj manžel. Roky jsme si spolu jen psali, dokud se nerozvedl… Chyby dle mé maminky? Primárně jeho tři děti, jinak se jí celkem líbil.

Milovali jsme se, byli jsme jak dvě správný půlky rozlomeného kamene, co k sobě perfektně pasují. Za ty tři roky psaní jsme o sobě věděli hodně a nebylo co si vyčítat. Prostě „pohádková“ láska. On preferoval velmi silné, až morbidně obézní ženy, byl to feeder, takže vykrmování bylo jeho hobby. A já jásala, nechtěl mne hubenou. Ale po zásnubách přišly mé zdravotní problémy a musela jsem začít hubnout. Proběhla svatba. Chtěli jsme si rok po svatbě vzájemně osvojit své dcery, ale to jsme už nestihli. Rok a dva měsíce po svatbě se zabil na motorce. V noci se ozval zvonek, vůbec mi nedošlo, že je neděle, jedenáct v noci. Ozvalo se: „Policie ČR, můžeme nahoru?“ Myslela jsem, že jdou kvůli mé drobné nehodě, kterou jsem měla před 14 dny na motorce. Následně se mi zhroutil celý svět.

„Slova: „Váš manžel se zabil na motorce.“, mi museli zopakovat asi patnáctkrát, než mi to docestovalo z ucha do mozku.“

Slova: „Váš manžel se zabil na motorce.“, mi museli zopakovat asi patnáctkrát, než mi to docestovalo z ucha do mozku. Pak nastala hyperventilace, panika, nabídli mi vodu a já je seřvala, jestli jsme v nějakým stupidním americkým filmu, kde voda léčí a vrátí mi manžela. Chudáci hleděli jak vyoraný myši, to asi nečekali ani oni. Chtěla jsem si jít zapálit cigaretu na balkon a ten policejní psycholog moc dobře věděl, proč jde se mnou. Chtěla jsem skočit, skončit i svůj život. Neměl bez něj smysl… Probuzení dětí, bez vysvětlování pobrat základní věci a policejní odvoz nás všech k mamce domů.

Následovaly doslova naprosto hororový dny a noci. Ráno to říct dětem – znovu se mi hroutil svět, jejich svět, náš svět. Zavolat to tchýni – další hrůza, chudina nechápala stejně jako já. Holčičky musely k tchýni, to, co nás (mě a maminku) čekalo tady, bychom s nimi nezvládly. V hlavě byla černá díra. Nebýt maminky, vůbec nevím, jak bych tohle zvládla. Identifikaci těla za mě převzala ona. Zařídily jsme pohřeb a v hlavě stále černá díra, neustále proudy slz a nevíra, že se tohle skutečně děje, že to není jen strašlivá noční můra. Vydupala jsem si jet na místo nehody, nechápala jsem dle popisu policistů mechaniku toho, jak se to stalo, a samozřejmě na krajnici velký kusy kamenů, štěrk… Dál jsem si vydupala soukromé rozloučení s manželem ještě před pohřbem. Prostě jsem ho potřebovala vidět, že to je skutečnost, že se to opravdu děje. Hladila jsem ho, dotek na jeho studené kůži byl děsivý, ale já prostě musela, mluvila jsem na něj a on neodpovídal, mlčel, bylo to děsivé. A nejhorší na tom bylo, že se usmíval, tohle ani nejlepší patolog nedokáže namaskovat. Manželovi prostě v momentě nehody vůbec nedošlo, co se stalo, užíval si jízdu. Aspoň něco pozitivního, vůbec nevěděl, že zemřel. Netrpěl, to mi bylo velkou útěchou v těch hrůzách, že ho to aspoň nebolelo.

Můžu vám říct, že jsem na duchy nevěřila, a nevím, jestli věřím dnes, ale každopádně nyní VÍM, že něco mezi světy je, protože to, co se mi dělo v bytě, bylo děsivý. Každý večer jsem se bála jít spát, bála jsem se, co se zase bude dít. Blikaly světla, zapínala a vypínala se TV, bouchalo nádobí ve skříňkách… Musela jsem k psychologovi, já si fakt myslela, že jsem se zbláznila. Absolutně jsem nedokázala myslet. Přestala jsem brečet, nedokázala jsem se vybrečet a rozloučit se s ním, odmítala jsem to. Všude jsem ho viděla, na ulici, v obchodě, všude. Vevnitř jsem byla roztrhaná na kousíčky a v hlavě to nebylo lepší. Brečet jsem začala snad až po roce, po roce jsem byla ochotná jej pustit, zkoušela se rozloučit. Jelikož nesmím na jeho hrob, postavila jsem mu s přáteli na místě nehody (na místě, kde byl naposledy živý) kříž a jezdím tam. A co dál?! Nezbývá než se zase zvednout a jít dál.

Teď jsme s dcerou v bytě samotné. Člověk má být primárně sám sebou a ne ostatními, ale najít sám sebe je velmi bolestivé a velmi náročné. Házet vinu na ostatní je tak jednoduché, najít vlastní vinu, chyby, a hlavně sám sebe je bolestivý proces. Učím se myslet a jednat pozitivně a začínají se objevovat výsledky. Ono totiž jak člověk myslí a jedná, to samé dostává zpět. Jsi pesimista? Budeš rýt nosem v hlíně. Myslíš pozitivně, nepomlouváš, pomáháš, jednáš, abys byl sám před sebou čistý, a nečekáš za to díky, vrátí se ti to. Všechno je to kruh. Aneb oblíbené pořekadlo jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá v sobě má hlubší pravdu, než jsem kdy čekala.

Shrnutí? Bojuji. Snažím se najít samu sebe. Snažím se žít, ne jen přežívat. Myslet pozitivně a vrátí se mi pozitiva.