Bojovnice Beata

Můj příběh začíná jako každý normální příběh vztahu mezi mužem a ženou. S bývalým manželem jsem se seznámila koncem roku 2007. Byl galantní, milý a krásně se choval. Vztah nám krásně vzkvétal a já se cítila šťastná. Před Vánoci roku 2008 jsem zjistila, že jsem těhotná, a měla jsem další důvod, proč být ještě šťastnější.

Manželovo krásné chování se proměnilo, když jsem byla v pátém měsíci. Vrátil se domů a já jsem si mu dovolila říct, kde je tak dlouho, že na něj čekám s večeří. Byl z něho tehdy dost cítit alkohol. Následovala slovní přestřelka a vyvrcholilo to tím, že mě – těhotnou – zbil. Celou dobu jsem si chránila břicho, aby dceři neublížil. Taky se mě snažil chránit můj pes… Když jsem na manžela křičela, ať toho nechá, že se zbláznil a že ten pes mě jen brání, reagoval slovy, že mám raději psa a dítě než jeho, a odešel z bytu někam pryč. Hodiny jsem se pak snažila dát do kupy, ptala se sama sebe, proč to udělal, co jsem provedla, že jsem si tohle zasloužila…

Manžel se nakonec neukázal několik dní. Naši společní známí mě utěšovali a přesvědčovali, že to byl jen zkrat, že u nich byl a prý všeho lituje, že by mně ani miminku nijak neublížil… Tak dlouho mě přesvědčovali, až jsem tomu uvěřila a odpustila mu. Jenže tahle zkušenost odstartovala moje neklidné chování v těhotenství. To už pro mě nebyla procházka růžovým sadem jako na začátku. Těhotenství začalo být bolestivé, náročné a začaly mě tížit chmurné myšlenky. Byla jsem hodně plačtivá. Manžel, místo toho aby při mně stál, trávil stále víc a víc času s kamarády po hospodách a domů se vracel až v noci a opilý. Asi bylo jen otázkou času, že mi doktor diagnostikoval rizikové těhotenství. Čas a chmury jsem proto zaháněla procházkami se psem do lesa, nákupy pro miminko a přípravou na jeho příchod.

Když se blížil porod, byla jsem už jako slon. Měla jsem o 35 kilo víc, oteklé nohy, silné bolesti v podbřišku… Jednoho srpnového dne roku 2008 jsem šla do kavárny a najednou přišly silné bolesti. Upadla jsem na všechny čtyři jako pes a kroutila se v bolestech. Jako prvorodička jsem nevěděla, že to jsou poslíčci, kteří oznamují, že se blíží porod. Druhý den ráno mě probudila extrémně silná bolest a krev na prostěradle. Dostala jsem hrozný strach, že je něco špatně. Vzbudila jsem manžela, aby mě odvezl na Bulovku. Tam jsem ale místo pomoci dostala jen papíry k vyplnění… Jako by všem bylo úplně jedno, že se kroutím v bolestech a stahy mám po šesti minutách. Vážně jsem tehdy měla pocit, že jsem všem fuk, a tenhle super přístup mi nepřidal. Když mi konečně udělali vyšetření, usoudili, že to jsou jen poslíčci, a poslali mě domů. Bolest ale neodcházela. Když už jsem měla stahy po třech minutách, tušila jsem, že rodím, a raději si zavolala sanitku. A záchranáři mi to potvrdili. Ptali se, proč už nejsem v nemocnici, když rodím. Když jsem jim řekla, že z té mě ráno poslali domů, nechápali.

V nemocnici si mě už nechali. Mladá doktorka zjistila, že sice rodím, ale nepraskla mi plodová voda. Zaťala ruku v pěst, strčila ji do mě a mně se alespoň na chvilku ulevilo. Když to ale uviděl manžel, začal na doktorku útočit. Raději jsem ho poslala pryč s tím, že ho tam nechci, když je agresivní na doktorku, kterou potřebuju. Už se nevrátil.

Kontrakce byly silnější a silnější. Měla jsem předepsaný epidurál, protože neumím zvládat bolest a omdlévám, ale ten jsem mohla dostat, až když budu otevřena na čtyři centimetry. Do té doby jsem musela vydržet. Odvezli mě do nějaké ponuré místnosti, kde mi nepříjemná sestra řekla, že musím chodit. Zoufale jsem vyjekla, že nemůžu, že mám hrozný bolesti a na nohou se neudržím. Sestra odešla a nechala mě tam samotnou. Vlezla jsem do sprchy na balon a na břicho si nechala téct vodu. To mi alespoň trochu pomáhalo. I tak mi ale bolestí celou dobu tekly slzy. Po hodině se sestra konečně vrátila a odvedla mě na porodní sál, kde jsem měla dostat epidurál. Z chování personálu jsem byla tehdy hodně zoufalá. Pak ale přišla jiná doktorka, která pro mě v tu chvíli vypadala jako anděl. Měla s sebou sestru, která mě hned začala konejšit, utěšovat, hladit… To bylo něco, co jsem v tu chvíli strašně moc potřebovala. Po nějaké době bolesti zmizely a já si konečně mohla oddechnout. Epidurál ale samozřejmě zastavil porod, takže mi museli dát kapačku na rozehnání. Bolest jsem už ale necítila.

Po probdělých nocích, kdy malá stále brečela a brečela, protože měla prdíky, jsem z toho všeho už byla úplně na dně. Nemohla jsem spát, jíst, dokonce ani pít. Pochopila jsem, že potřebuju odbornou pomoc, a nechala se odvézt do Bohnic. Diagnóza zněla „náběh na laktační psychózu“. Nasadili mi léky a nechali si mě tam jedenáct dní. V té době zůstal manžel s dcerkou sám, ale naštěstí měl kamarádky, které mu pomáhaly.

Když jsem se už zaléčená vrátila domů, hned jak se za mnou zavřely dveře, manžel mě znovu zbil. Brečela jsem, naříkala od bolesti, ale jeho to nezajímalo. Bil mě dál a dál. Tyhle jeho výlevy agrese trvaly měsíce a měsíce. Celou dobu jsem se obviňovala, že je to moje chyba, že si za všechno to bití můžu sama… Vadilo mu vše – špatně udělaný oběd, nesrovnané nádobí, prostě všechno jsem dělala špatně. Nevěděla jsem kudy kam.

Měla jsem náběh na laktační psychózu, léky a každodenní bití od něj.

Pak bití na měsíc ustalo. Oddychla jsem si, že teď už bude dobře, ale nestalo se. Po měsíci začalo vše nanovo. Každý den v jedenáct večer přišla rána za ranou, vynucování si sexu násilím… Stala se ze mě hromádka neštěstí.

Po nějaké době jsem sebrala odvahu a při dalším útoku zavolala na policii. Policisté odvezli manžela a mě celou zakrvácenou odvezla sanitka. Dceru jsem si vždycky brala s sebou. Jemu jsem se ji bála nechat. V nemocnici zjistili, že mám poničená žebra a modřiny po celém těle. Protože jim došlo, že je to zjevné domácí násilí, ptali se, jestli mám kam jít. Jenže já neměla, musela jsem se s dcerou vrátit zpátky domů. Tam už na mě manžel čekal (pustili ho bez jakéhokoliv vyhoštění). Zuřil a dostala jsem ještě víc než kdy jindy. Uzavřela jsem se do sebe. Chtěla jsem dceru do své péče, ale nešlo to. Psychologický posudek zněl: NENÍ SCHOPNÁ SAMOSTATNÉ PÉČE.

Měsíce utíkaly a já snášela jeho chování. Bití každý večer nebo ob dva dny a vynucený sex. Nějaké prošení, aby to nedělal, bylo úplně zbytečné. Nejvíc mě ale netrápilo to každodenní bití, nejvíc mě trápilo to, že toho byla dcera vždycky svědkem. Byla z toho hodně špatná a hodně se bála.

Když jsem zase jednou sebrala odvahu a zavolala na policii, druhý den mi přišel doporučený dopis, že dcera se svěřuje jemu do péče. Málem to se mnou seklo. Jak může někdo svěřit dceru do péče násilníkovi??? Byla jsem jako opařená - jak je tohle možné??? Na internetu jsem si našla právníka a požádala ho o pomoc. On mi doporučil odvolat se a chtěl, abych hned přišla. Musela jsem tehdy nechat plačící dceru manželovi a odjela za ním. Když jsem se vrátila domů, manžel mi hned dal dcerku a odešel pryč. Mezitím mě samozřejmě ještě pěkně zbil. Volala jsem to právníkovi a on mi poradil, ať s dcerkou jedu okamžitě na sociálku. Tam se mě pracovnice dost útočně zeptala, jak to, že mám dcerku u sebe, když byla svěřena manželovi. V tu chvíli se ale ve mně začalo něco lámat a začala jsem se bránit. Řekla jsem, že to není má vina, že mi manžel dceru předal a odjel bůhví kam. Že malou přece nemůžu nechat samotnou, že nejsem žádná hyena jako on, co mě neustále bije. Řekla jsem i to, že jsou všichni slepí a nevidí, že ta špatná nejsem já, ale on!

Tam mi ale řekli, že mě přijmou, ale musím předem zaplatit 3000 Kč za ubytování. Neměla jsem u sebe ani korunu, tak mi doporučili obrátit se na hmotnou nouzi, že tam mi určitě pomůžou. Obratem jsem se tam vydala. Paní, na kterou jsem na úřadě narazila, byla úžasná. Vysvětlila jsem jí situaci a ona mi okamžitě vyplatila potřebné 3000 Kč. Bylo jen třeba, abych jim stihla dovézt zpět doklad o zaplacení před koncem úředních hodin. Znovu jsem nastartovala kočárek a vyrazila. V azylovém domě jsem zaplatila ubytování a pak zase hned letěla zpátky odvézt doklad. Stihla jsem to! Do azylového domu jsem se pak s dcerkou vracela s pocitem, že už se nebudeme muset každý večer bát, co nás čeká. Už žádné nadávky, urážky, rány…

Musím uznat, chce to odvahu se nebát a udělat ten krok. I říci si o pomoc nadačním pracovnicím… ale dá se to zvládnout! To důležité je vědět, že KDYŽ JE ŽENA BITA, NIKDY NENÍ VINA NA JEJÍ STRANĚ! VINA JE VŽDY NA STRANĚ TOHO, KDO TO NÁSILÍ VYKONÁVÁ. O pár dnů později byl soud a já ho vyhrála na plné čáře. DCERA BYLA NAPOŘÁD SVĚŘENA DO MÉ PÉČE. Byla jsem neskutečně šťastná! Konečně jsme se nemusely bát. Je pravda, že ten strach nezmizel hned. Různá sezení s terapeuty ale velmi pomohla. V azylovém domě jsou i jiné ženy, co zažily to samé co já. Tam člověk zjistí, že v tom vážně není sám. Že vždycky bude někdo, kdo vám pomůže, řekne, že to není vaše vina, kdo je na vaší straně.

Můj život nabral nový směr. Jen já a moje milovaná dcerka!

Po několika měsících jsem podala žádost o azylový byt. V den narozenin mojí malé mi volala paní z úřadu, že jsem byt dostala a můžu se z azylového domu odstěhovat. Další krásná výhra za mnou. Nadace mi zaplatila rok školky a stravného a tři měsíce nájemného, abych měla čas si najít práci. Potom mi hodně pomohl můj kamarád, když nakoupil dcerce věci do školky a ještě k tomu přidal i nějaké dárky pro ni, aby si měla v novém bytě s čím hrát. Já pak zašla na hmotnou nouzi a tam požádala o finanční pomoc na základní vybavení bytu. PANÍ TO SPOČÍTALA, DALA MI PENÍZEA A JÁ MOHLA JÍT VŠECHNO NAKOUPIT. Věřte, že se vždy najde někdo, kdo vám pomůže. Opravdu… nikdy na takové situace nejste samy!

V azylovém bytě jsem s dcerkou prožila krásné chvíle a také opravdu krásné Vánoce. Hrála jsem tehdy takovou on-line hru, kde jsem poznala fajn lidi. Se třemi z nich jsem se nakonec setkala i naživo. Nepřekvapivě se mě ptali, kde mám muže a proč bydlím tam, kde bydlím. Tak jsem jim nakonec řekla celý svůj příběh. Plakali a nechápali, jak jsem to bití a všechno kolem mohla tak dlouho vydržet. Pár dní po tom, co odjeli, jsem dostala několik balíků a v nich našla vzkaz od všech hráčů z té hry. Balíky byly plné krásného oblečení pro dceru i pro mě, hromada hraček, knížek, stavebnic… Brečela jsem dojetím, jací lidé jsou, že vám pomůžou, i když vlastně vůbec nemusí.