„Když se ti něco nelíbí, tak to změň, pokud se ti to tak líbí, vyhovuje ti to, tak v tom zůstaň, ale nestěžuj si.
VŽDYCKY MÁŠ PRÁVO VOLBY.“

Bojovnice Soňa

Začala bych svým dětstvím, pěkně od začátku. Narodila jsem se koncem pánevním, což v podstatě nepřímo ukazovalo na to, že můj život bude tak trochu obrácený naruby. A také byl. Prvně jsem měla děti, potom se vdala a při mém třetím synovi jsem si dodělala maturitu.

Naši se rozvedli, když mi bylo šest. Taťka prý neprojevoval zájem o to se mnou být. Mamka byla – stejně jako on – hodně impulsivní, takže by spolu stejně nevydrželi. Jednou chtěl taťka mamku asi i zabít (když se kolem něj při holení mihnul sekáček na maso, který mamka držela v ruce), ona poté chtěla vyskočit z okna. Ale o tom jsem vyprávět nechtěla...

„Není to hezké, vidět to takhle na papíře napsané. Vzpomínky se vrací. Nicméně už to tak nebolí.“

Po rozvodu jsme s mamkou krátce bydlely u babičky. Mamka by to déle nevydržela. Nastěhovaly jsme se k jedné její dobré kamarádce a já začala chodit do první třídy. Měla jsem báječnou učitelku s lidským přístupem. Od ní jsem cítila to, co od mamky ne. Taky jsem měla imaginárního přítele, vítr. Každý den se se mnou vodil za ruku, do školy i ze školy.

Mámina kamarádka měla syna. Bylo mu, myslím, čtrnáct. Nejdřív byl v „pasťáku“, ale pak se vrátil domů. Myslela jsem si, že je hodný… Když jsem s ním byla o samotě a mamka i teta byly v práci, pouštěl mi pohádku Krteček a kalhoty. Nutil mě při tom, abych se svlékla, jinak že mi ublíží a řekne mamce, že jsem ho neposlouchala, a mamka mě zbije a bude křičet. (To byla bohužel pravda, mamka byla docela slušný cholerik. Třeba, když mě učila psát, píchala mě párátkem do ruky. Ale to už jsem zase odbočila…)

Není to hezké, vidět to takhle na papíře napsané. Vzpomínky se vrací. Nicméně už to tak nebolí. Ano, znásilňoval mě zezadu. Celý ten rok. A já se tolik bála říct to mamce. Měla jsem z ní strach, měla jsem strach z toho, že mi nebude věřit. Bylo mi šest. V té době jsem si z nervozity začala škrábat prsty. A ani přes sůl a pepř, které mi mamka sypala na prsty, jsem nepřestala. Moje tělo si udělalo odbočku a zneužívání ventilovalo tímhle způsobem. Po roce jsme se odstěhovaly. Myslela jsem si, že to bylo proto, že to mamka ví. No, nevěděla.

A zase jsme bydlely u babičky. Chodila jsem tam do druhé a třetí třídy. V té době měla mamka přítele – horníka. Taky mě občas hlídal. A taky mě sexuálně zneužíval. Mamka to opět nevěděla. Skončilo to, až když se spolu rozešli. Nevím kvůli čemu, nikdo se o tom se mnou nebavil, ale kapitola mého zneužívání tím byla do mých 25 let odsunuta někam dozadu, do nejzapadlejšího šuplíčku v mé hlavě. Následky zůstaly – prsty jsem si škrábala pořád, ale kvůli čemu, na to jsem na dlouhou dobu zapomněla.

***

„Láska, ten hřejivý pocit, mi moc chyběl a babička tuhle prázdnotu krásně vyplnila. Jenže… mateřská láska to samozřejmě nebyla. Tahle citová vyprahlost se u mě projevila i v dospělosti – ve vztazích.“ 

Způsob mamčiny výchovy se ale nezměnil. Za banální věci mě dál bila, fackovala, sprchovala studenou vodou do obličeje (vzpomínám si, jaký jsem měla hrozný strach, že se utopím, že umřu). V té době už dost pila alkohol. Často mi říkala, jak mě nenávidí, že jsem měla umřít.

Babička se mě zastávala. Moc jsem ji měla ráda. Měla sice schizofrenii (jak se později zjistilo), ale i tak to byla moje milovaná babička. Láska, ten hřejivý pocit, mi moc chyběl a babička tuhle prázdnotu krásně vyplnila. Jenže… mateřská láska – láska mé vlastní matky – to samozřejmě nebyla. Mamka ji neuměla dát. Nevěděla jsem proč a bylo mi to líto. Ostatní lidi (i děti) ráda měla, ale možná se jen přetvařovala… Tahle citová vyprahlost se u mě projevila i v dospělosti – ve vztazích. Visela jsem na každém svém příteli, nešlo to jinak. A vztahy, ty to samozřejmě ničilo. Nu, pojďme dál.

Ve třetí třídě si má učitelka všimla, že jsem samá podlitina. Nepřiznala jsem jí, že mě mamka bije, ale modřin přibývalo. Vložila se do toho sociálka a bojovala o mě i babička (tátova mamka). Byla jsem postavena před rozhodnutí, jestli chci žít s mamkou (v nervech, bití a nelásce), nebo s babičkou a dědou (v klidu). Vybrala jsem si mámu.

***

Od babičky jsme se nakonec přestěhovaly k mamčině novému příteli (následně manželovi). Byl fajn… první rok, dva. Potom změnil práci a začal hodně pít. A mamka taky. Vzpomínám si, i když jen útržkovitě, jak ji jednou v opilosti napadl. Mamka spadla a byla chvíli bez sebe. Měla jsem hrozný strach. Běžela jsem k sousedům zavolat policii. Když jsem se s policisty do bytu vrátila, bylo už mamce líp. Seděla a pokračovala v hádce. Policie ale nakonec neudělala nic – byl to občanskoprávní spor.

Nějakou dobu na to mamka otěhotněla. Nepila, nekouřila… a křičela, neustále byla podrážděná. (V 10 letech mě svým osobitým způsobem učila žehlit. Bolelo to – byla jsem popálená od žehličky.) A v lednu se sestřička narodila. Bohužel ale do čtrnácti dní zemřela na syndrom náhlého úmrtí kojence. Když jsem ten telegram našla, nechtěla jsem tomu věřit. Věděla jsem, že je sestřička pořád ještě v nemocnici, protože musí být v inkubátoru, ale teď jsem držela papír, na kterém stálo „dítě zemřelo“. Hodně mě to bolelo. Mamka mi samozřejmě nic neřekla a poslala mě na školu v přírodě. Co se stalo, mi přiznala až po návratu. Jenže já už v té době měla odplakáno, a proto jsem už víc nebrečela. To mi měla hodně za zlé. Několikrát mi vyčetla, že Deniska umřela kvůli mně, protože jsem ji zlobila. Ještě dlouho jsem si to dávala za vinu. Pak byla znovu těhotná, ale i bráška zemřel.

Mamka pila už tak, že ten, kdo ji neznal tak jako já, by na ní litr vína nepoznal. Jednou se tak opila, že se při kuchání kapra řízla do prstu a nemohla v práci pokračovat, a tak začalo mé období kuchání a zabíjení brojlerů. Sekerou. Jako jedenácti, dvanáctiletá jsem tímhle docela trpěla. To, že jsem denně nosila dřevo na topení, sama skládala uhlí do sklepa, štípala dřevo a přes jaro a léto chodila denně na kopřivy (které jsem musela namlít a dát slepicím a krůtám), to bylo asi pořád málo. Nicméně i přes to všechno jsem měla tu nejlepší kamarádku na světě – fenku německého ovčáka. S ní jsem trávila spousty hodin. Rozuměla mi, chápala mě, milovala mě jako nikdo jiný. Nahrazovala mi lásku, která mi pořád strašně chyběla.

***

Mamka často vedla poučovací monology – několikahodinové. Nevím, co říkala. Vnímala jsem jen chvíli a pak jsem se naučila vypínat. Občas se mě ovšem zeptala, co řekla, a to jsem byla v háji. Někdy jsem to tipla a trefila se. Většinou ale ne, takže jsem šla klečet na hrách (respektive to byly malé bílé fazolky, ale i tak to po pár hodinách klečení bolelo). Vyšší level bylo klečení na fazolích s rukama před sebou a na nich těžké knihy. A když mi ruce padaly, následovala herda do zad. To, že mě nenávidí, bylo také na denním pořádku. Vygradovalo to až tak, že pokaždé, když kolem mě prošla, musela mi dát facku.

bojovnice-Sona

foto: Fotografka Zdenka Sýkorová

Jednou, když jsem klečela na fazolích a mamka na mě vztekle vřískala, zazvonila sousedka. Mamka vyběhla a s úsměvem se sousedkou švitořila. Když se vrátila, zeptala jsem se jí, jak může být tak falešná, tady křičet a pak být najednou úplně v klidu. Tím jsem si prodloužila klečení o další hodinu a byla bohatší o pár podlitin.

Dalším z oblíbených mamčiných trestů bylo zabavování všech věcí, které jsem dostala. Takže jednou jsem na Vánoce nedostala nic. A to, co pro mě měla, dala mojí sestřenici. V ubližování byla skutečným Mistrem. Jednou jsem jí řekla: „Stejně mi to nevrátíš!“ Co následovalo, jde odtušit.

„Ale víte co? Byla jsem ráda, že mě mamka bila. Když to totiž přehnala a tekla mi krev, ošetřovala mě a já si v tu chvíli užívala její lásku. V tu chvíli na mě byla milá… v tu chvíli to byla moje milovaná maminka.“

***

V šestnácti jsem se jednou stala rebelem. Byly tenkrát povodně a já jsem tři dny nepřišla domů. Byla jsem všude možně a užívala si absolutní svobody. Když jsem se nakonec vrátila, nikdo nebyl doma. Čekání, co se stane, až se mamka vrátí, nebylo zrovna příjemné. Překvapivě mi to ale prošlo bez úhony. Nicméně atmosféra byla na bodu mrazu a nenávist vůči mně vzrostla. V osmnácti jsem z domu odešla úplně. Ten psychický teror se opravdu nedal vydržet. A tím začala kapitola mého svobodného žití.

***

Nastěhovala jsem se ke svému tehdejšímu příteli. Měla jsem ale tak pošramocené sebevědomí (o psychice v háji ani nemluvě), že bylo těžké s tím nějak normálně žít. Neustále jsem se prala sama se sebou. Třeba školu jsem nedostudovala, protože jsem si myslela, že na to nemám, že jsem hloupá, že všichni jsou lepší… (koneckonců vždyť jsem to přece denně slýchala).Po nějaké době jsem si našla jiného přítele (stávající šel sedět) a také práci prodavačky. A otěhotněla jsem. V pátém měsíci mi ale řekl, že už mě asi nemá rád a ať se odstěhuji. Tak jsem se odstěhovala. Odešla jsem do domova pro matku a dítě a po pár měsících porodila svého prvního syna. Byla jsem sama – citově i fyzicky. Zájem nepřicházel z žádné strany. Měla jsem sice jednu fajn kamarádku, která mi pomáhala, ale životní okolnosti nás bohužel odcizily.

„Pomohla mi podívat se na můj problém – všechno dostat na povrch a zpracovat to. Poznávala jsem samu sebe. Měnila se.“

Pomalu jsem se snažila stavět na vlastní nohy. No, bylo to náročné. Odstěhovala jsem se do normálního bytu – s ročním synem a partnerem alkoholikem. A tehdy začali mí kostlivci vypadávat ze skříně. Uvědomila jsem si, co se mi to vlastně dělo, když jsem byla dítě… Proč si ke mně tohle někdo dovolil? Co jsem komu udělala? Proč mě matka tak nenáviděla? Proč? Nepřekvapivě jsem se dostala do deprese.

Bylo to šílené období. Navštívila jsem psychiatra, ale nemám pocit, že mi pomohl. Dal mi dva druhy léků (jeden s obsahem serotoninu a druhý nějaký tlumicí), po kterých jsem jen seděla a tupě hleděla před sebe. Nebyla jsem schopná ničeho. O syna jsem se postarala, ale to bylo vše. Brala jsem to dva dny, pak jsem přestala. Chtěla jsem nějakou pomoc, ne být totálně utlumená.

Byla mi tedy doporučena psycholožka a psychoterapie. Tu jsem pak navštěvovala několik let. Pomohla mi podívat se na můj problém – všechno dostat na povrch a zpracovat to. Trvalo to, ale po každém sezení jsem si odnesla něco objevného. (Před tím jsem třeba vůbec nevěděla, že když mám já něco nějakým způsobem zažito, neznamená to, že když to někdo jiný dělá jinak, je na tom něco špatného. Pro mě obrovský objev.) Také jsem pročetla spousty psychologických knížek a časopisů. Poznávala jsem samu sebe. Měnila se.

zena-bojovnice

foto: Fotografka Zdenka Sýkorová

Během toho jsem přes internet poznala svého manžela (dnes už bývalého). Byl to fajn muž, dokud nezačal pít. Mezitím jsem měla další dvě děti, realizovala se, háčkovala a šila pro sebe, děti, manžela i na zakázku. Když se mi narodil třetí syn, začala jsem dálkově studovat obor asistent pro pedagogiku ve školství. S výborným prospěchem. Mateřská byla fajn. Manželovo pití se ale bohužel stále zhoršovalo (a drží se ho to do dneška). Po sedmi letech manželství jsem se s ním kvůli tomu rozvedla. Nicméně kvůli dětem spolu vycházíme.

A že se říká nikdy neříkej nikdy? Ve škole jsme mimo jiné probírali i drogy, měli jsme možnost vykonat praxi v centru pro drogově závislé. Nechtěla jsem o tom ani slyšet (natož to vidět). Díky svým zkušenostem jsem měla šílenou averzi vůči alkoholikům a jiným závislým. Studovala jsem jen tolik, kolik jsem musela. Po nějaké době jsem si ale začala s mužem, který se zdál fajn. Jeho rodiče byli fajn, brácha super… Netušila jsem, že ve skutečnosti je ten fajn chlap závislý na drogách. Zažila jsem si jeho stavy na pervitinu. Bylo to šílené a pro mě i pěkná „facka“. To, čemu jsem se ve škole vyhýbala, jsem teď horlivě studovala. No, zkrátím to – rozešla jsem se s ním.

„Styděla jsem se jí to říct, ale nakonec jsem se přece jen odhodlala a ona to začala řešit.“

Ještě bych málem zapomněla na zkušenost s autoškolou. Jako osmnáctiletá jsem měla pár hodin jízd v autoškole. Víc jich nebylo, protože mě instruktor za každou chybu osahával (sahal mi na prsa) a já to prostě déle nevydržela. Po čase mě kontaktovala majitelka autoškoly s dotazem, proč v jízdách nepokračuju. Styděla jsem se jí to říct, ale nakonec jsem se přece jen odhodlala a ona to začala řešit. Já už ale autoškolou nedodělala. A dnes? Mám dva roky řidičský průkaz a rok aktivně jezdím. Je to báječné. Byl to další mezník v mém životě. Dokázala jsem si, že jsem dobrá, že dokážu spoustu věcí, že se nemusím bát. Že si prostě musím věřit.

A jsme ve finále...

I přes to všechno dnes vedu spokojený život. Ve svých 34 letech jsem odmaturovala a nyní pracuju jako pedagogický asistent. A taky jsem skoro dva roky s mužem, se kterým jsme se nikdy nepohádali. Samozřejmě má své mouchy, ale vycházíme spolu po všech stránkách. Děti ho berou a on je.

Prošla jsem si peklem. (No, někdo mohl projít ještě větším…) Z uplakané chudinky jsem vyrostla v silnou sebevědomou ženu. Protože jsem nechtěla být chudinkou. Byla to dlouhá, dlouhatánská cesta a ještě nekončí. Ještě pořád se učím, pořád na sobě pracuji – celý život budu mít co dělat. Ale teď už se v podstatě „jen“ zdokonaluji.

A pokud se ptáte na mou mamku… Nepije už devět let. A to byl první krok k tomu, abychom si vytvořily vztah, který dnes máme. (Její manžel k tomu tenkráte přispěl nemalým dílem.) Občas jsme si telefonovaly a pak začaly být naše hovory delší a delší. To, co jsme si nestačily říct, když jsem byla dítě a ona mladá maminka, jsme si, myslím, už všechno řekly. Mamka na sobě začala pracovat a je z ní úplně jiný člověk. Vážím si jí za to, že porazila démona alkohol, že zvítězila sama nad sebou, že na sobě chtěla pracovat a stále pracuje. Dopracovaly jsme se ke kamarádskému vztahu a obě jsme za to rády. Teď k ní chodím pro radu − její nejoblíbenější (moje srdcová) věta je: Když se ti něco nelíbí, tak to změň, pokud se ti to tak líbí, vyhovuje ti to, tak v tom zůstaň, ale nestěžuj si. Vždycky máš právo volby.

bojovnice-nevzdavej-se

foto: Fotografka Zdenka Sýkorová