4 způsoby jak neztratit divokost v betonové jungli

Beton, lidi, beton, beton, další lidi, tramvaj… Yeah, to fakt není přirozené prostředí pro divoké ženy.

Nebudeme si nic nalhávat, bydlení ve městě hromadu výhod. MHD nás spolehlivě dostane do cíle bez ohledu na ranní špičky, všechno máme relativně kousek a sehnat mléko do kafe není problém ani o půlnoci. Nu a samozřejmě internet. Kvalitní připojení všude, kam se hneme, dokáže naši práci taky dost usnadnit.

Pro divošky má ale betonová jungle jedno zásadní minus.

Divoká příroda je pro nás nezbytná, dává nám klid, osvobozuje mysl, probouzí naše nespoutané já. Řád města a odříznutí od přírody pak naši divokost potlačuje a formuje do svého systému. Jednoduše řečeno nás krotí.

Samozřejmě, ideální by bylo odstěhovat se pryč, ale to nemusí být vždycky úplně praktické, nebo dokonce reálné. Tak jak tedy spojit život ve městě s nespoutaností divoké ženy? Jak využívat všech jeho výhod a přitom dopřávat dostatek potravy naší duši? Jde to vůbec?

Ano, jde to. A já osobně mám hned 4 způsoby, kterými svou divokost vyživuji a bráním.

 

  1. Vlastní nora

jak-neztratit-divokost

Bez čeho trpím na každé delší cestě, je moje vlastní nora. Je to místnost, která je jen a jen má. Nezná kompromisy mezi tím, co se líbí mně a co se líbí zbytku smečky. Každým svým kouskem odráží a připomíná to, kdo a co jsem. Je plná přírodních materiálů a autentické dekorace. Je to má pracovna, tělocvična i útočiště v jednom.

Hned vedle autentičnosti má nora ještě druhý, stejně důležitý zákon: Zákon zavřených dveří. Ten jasně říká: „Pokud jsou dveře zavřené, nerušte mě, nejsem tu. A v případě, že se jedná o něco opravdu důležitého (například požár), klepej.“

 

  1. Divoký tanec

jak-neztratit-divokost

Všechny známe ten pocit, když uvnitř nás vře nějaká emoce. Ten moment, kdy bychom se nejraději rozeběhly na nejvyšší skálu a z plných plic křičely. Nebo naopak skákaly z kamene na kámen tak dlouho, dokud ze sebe nesetřeseme všechno, co prostě musí pryč.

Jop, to se ve městě dělá vážně dost těžko. Divoký tanec (ideálně ve vlastní noře) má ale stejné účinky.

Jeho základem je hudba, která přehluší všechny zvuky okolí, a pohyb, který neřídí nic jiného než emoce. Agrese, něha, dravost, radost, bojovnost… Existuje jediné pravidlo: všechno, co v sobě držíme, musí ven.

 

  1. Lesoparky, parky a jiná neupravená houští

jak-neztratit-divokost

Každé město naštěstí obsahuje nějakou tu zeleň. Pro nás je nejideálnější místo, které máme „kousek od baráku“ a zároveň není tak úplně upravované (nevypadá zrovna jako francouzský park).

Nu a co tam?

To samé co v lese – chodit bosy, lézt po stromech, slunit se na vyhřátých kamenech. Že je to tak trochu praštěné? To máte určitě pravdu. Však jsem také dost praštěný tvor. Ale můžu vám zaručit, že to je také ohromně osvobozující.

 

  1. Občas prostě vypadnout

jak-neztratit-divokost

Poslední, ale nejdůležitější způsob. Jednou za čas je zkrátka potřeba se sbalit a odjet. Říct hasta la vista městu i lidem a zmizet do hlubokých lesů, vysokých skal nebo kamkoliv jinam, kde můžeme splynout s divokou přírodou.

Město nikdy nepřestane brousit naše tesáky, a tak je pro divošky pravidelný návrat ke kořenům naprosto zásadní. Ve svém přirozeném prostředí pak můžeme smýt všechny nánosy civilizovanosti, abychom znovu očistily naše svobodné já, doplnily naši sílu a obnovily divoké instinkty.